karikaturista Boris Jefimov

28.9.1900 – 1.10.2008

Jefimov kreslil karikatury nacistických vůdců i západních světových politiků téměř osmdesát let; prakticky po celou dobu existence Sovětského svazu. Jeho první karikaturu otiskl petrohradský časopis Slunce Ruska už v roce 1916. 

Výtvarník, který patřil mezi oblíbence sovětského diktátora Stalina, se proslavil především svými propagandistickými karikaturami nacistických vůdců za druhé světové války. Po jejím skončení kreslil obžalované válečné zločince při norimberském procesu. Za Studené války ve svých karikaturách vykresloval americké představitele jako válečné štváče.

Jeho život odrážel mnohé paradoxní situace, které provázely celou historii Sovětského impéria. Narodil se v Kyjevě jako druhý syn židovského ševce. Jeho rodina během 1. světové války musela utéct před postupujícími německými vojsky. Po návratu do Kyjeva začal studovat a své vnitřní emoce vyjadřovat karikaturami politiků. Roku 1919 už kolovaly mezi vojáky Kyjevské Rudé armády. Jeho služba Sovětskému svazu začala.

V letech 1920-21 tvořil plakáty a brožury pro organizaci s výmluvným názvem Agitprop. Poté odešel za svým starším bratrem, kteý působil jako redaktor deníku Pravda. Zde začal pracovat jako politický karikaturista.

Roku 1924 vyšla jeho první kniha Politicheskiye karikatury s předmluvou Lva Trockého. Vydavatel s tím nesouhlasil, protože se obával Stalinova hněvu. Jefimov však předmluvu prosadil, za což vydavatel později zaplatil životem. Jefimov si ten svůj po Trockého útěku ze SSSR zachránil jeho vykreslením jako zrádce a fašisty. Přitom oba byli přáteli.

Po napadení Sovětského svazu Hitlerem Jefimov dostal příkaz napřít síly proti nacismu. S vypuknutím Studené váky byl jeho další cíl jasný. Za svou službu obdržel mimo jiné i Státní cenu Sovětského svazu. Jefimov i v posledních letech svého života aktivně pracoval - sepisoval paměti a přednášel o karikatuře na Ruské akademii umění.

Pro ruskou televizi v roce 2005 řekl, že si po zkušenostech z Petrohradu během revoluce 1917 změnil jméno, aby skryl své židovské kořeny. Ve stejném roce proběhla v Praze výstava jeho prací. Při té příležitosti vyplynulo, že svou tvorbu bral jen jako práci bez ohledu na osobní zodpovědnost. S jeho smrtí tak zmizel jeden ze symbolů podstaty komunismu.

zdroj: ihned.cz

Počet bodujících: 1

Lepší začátek jsme si nemohli přát!

spisovatel Adolf Branald

4.10.1910 – 28.9.2008

Ve věku 97 let zemřel v neděli spisovatel a dramatik Adolf Branald, pamětník minulého století a souputník mnoha osobností české kultury.

Z díla čítajícího přes 30 románů mezi jeho nejznámější knihy patří dětský Dědeček automobil nebo Vizita, kterou zfilmoval Karel Kachyňa s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli světoběžníka Prepsla. 

Prošel mnoha zasměstnáními a skoro ze všech vytěžil náměty na své romány. Patřil k průkopníkům profesního románu u nás. "Můj otec, režisér, stával na rampě a v ruce držel scénář, podle nějž fabuloval svůj svět. Také já potřebuji podklad. Dělám své knihy jako tatínek. Já je nepíši, já je režíruji," řekl v Týdnu.

Jeho smysl pro realistické vyprávění a vystižení prostředí se šťastně protnul právě v knize Dědeček automobil vyprávějící o počátcích automobilismu u nás. I ta se dočkala zfilmování v režii Alfréda Radoka a spisovatel se tu potkal i s Milošem Formanem.

Adolf Branald se 4. října 1910 narodil v Praze jako syn Richarda Branalda, herce, režiséra a dramatika, a herečky Marie Branaldové. Dětství prožíval v Praze, Plzni a na cestách s rodiči, kteří vystupovali s činoherními, operetními a operními společnostmi. 

Spolu s otcem prý stál u zrodu vůbec prvního československého filmu v roce 1918. Často se o něm tvrdí, že byl první dětská filmová hvězda v Čechách.

V roce 1929 maturoval na obchodní akademii, po skončení vojenské služby pracoval jako praktikant v bance, obchodní zástupce, klavírista při němých filmech, vedoucí autodílny i agent s autooleji, prodavač v knihkupectví i reklamní pracovník.

V roce 1936 nastoupil u státních drah, kde sloužil jako telegrafista nebo výpravčí. V letech 1939 až 1945 pracoval v Praze na Masarykově nádraží, kde se také účastnil odboje.

Po válce pracoval jako tiskový referent na ministerstvu dopravy, v letech 1952 až 1959 byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel; tady pomohl na knižní pulty Bohumilu Hrabalovi a potkal Josefa Škvoreckého. 

Od roku 1962 se věnoval jen spisovatelské práci. Od roku 1970 ale nemohl publikovat; v roce 1969 vystoupil z KSČ, jejímž členem byl od roku 1948.

Branaldovy literární začátky jsou spojeny s prací jeho otce. Již před válkou s ním psal divadelní hry pro ochotníky. Sám pak publikoval v novinách a časopisech.

K jeho známým dílům patří i Stříbrná paruka z roku 1947, první Branaldův román z divadelního prostředí v 19. století. K divadlu - které znal už od mládí - se váže i vzpomínková Skříňka s líčidly. Známý je také Valčík z Lohengrina, románovou trilogii věnoval železnici.

Před šesti lety vydal vzpomínkovou knihu Převleky věnovanou svému bydlišti Spořilovu. Ještě v roce 2005 vyšel Tichý společník, kde svým hutně zkratkovitým stylem a s osobitým humorem, v dobových i lidských souvislostech, vyprávěl o svých přátelích: Seifertovi, Radokovi, Boudovi, Hrubínovi, Hrabalovi nebo Lhotákovi, se kterým sdílel nostalgickou lásku k velkoměstu a strojům.

zdroj: aktualne.cz

počet bodujících: 17

Poslední výskok ročníku Krabice živých 2007/2008 - pěkné načasování 2 dny před deathline.

Blíží se 6 ročník Krabice živých

Ano - je to tak - za dveřmi máme další ročník naší tipovací soutěze: Krabice živých 2008/2009.

Pravidla zůstala stejná, jen se díky lehce mrtvolným stavům moderátorů/organizátorů/administrátorů captainna a Finchera (není fakt mrtvej?) a Aktualizace funkčně posunula. Nic nebylo včas a dostatečně nahlas vyhlášeno, takže týdenní Karanténa byla zrušena a tak se tipy můžou zasílat az do poslední sekundy tohoto ročníku.

Pokusím se to nejdůležitější zde shrnout:

1. 1.10.2008 První soutěžní den ročníku *2008 †2009.
2. 30.9.2009 Poslední soutěžní den ročníku *2008 †2009.
3. v nominaci max. 20 tipů na účastníka, jeden z nich označen jako žolík (v případě úmrtí je za 2 body)
4. nominace zasílat moderátorům do pošty na Lopuchu (tj. nutná registrace na Lopuchu) - ideálně captainnovi, bo Finchera a Aktualizaci bych vzhledem k jejich laxnímu přístupu nedoporučoval - do 30.9.2008 23:59:59 

Takže hodně štěstí v hledání těch pravých tipů.

Pokud vám chybí ještě nějaký link, ty nejdůležitější jsou zde v pravém sloupci v sekci Související linky (první dva).

herec Paul Newman

26.01.1925 - 26.09.2008

Legendární americký herec Paul Newman zemřel ve věku 83 let v pátek na rakovinu na svém statku poblíž Westportu obklopen rodinou a blízkými přáteli. V sobotu o tom informoval média jeho mluvčí Jeff Sanderson.  

Fascinující modré oči, elegantní a přitažlivý vzhled a obrovský talent z Newmana udělal jednu z největších světových filmových hvězd. Idol mnoha žen, který patřil mezi nejvýznamnější hollywoodské herce více než šedesát let, už delší dobu bojoval s rakovinou plic. 

Letos v červnu se objevily nepotvrzené informace, že se léčí v newyorském zařízení Memorial Sloan-Kettering Cancer Center. Herec se odebral na odpočinek loni v květnu. Zjistil prý, že už mu hraní nejde tak jako dřív. 

Newman se poprvé objevil na filmovém plátně v roce 1949. První hlavní roli si zahrál v roce 1956 ve snímku Někdo tam nahoře mě má rád. Během téměř 60 let kariéry se objevil ve zhruba šesti desítkách filmů. 

Do zlatého fondu světové kinematografie se zapsal rolemi například ve filmech Podraz, Kočka na rozpálené plechové střeše, Hombre, Frajer Luke, nebo Butch Cassidy a Sundance Kid.

Během své zářící herecké kariéry byl "blonďák Paul" desetkrát nominován na Oscara. Cennou sošku získal v roce 1987 za roli ve filmu Barva peněz. Byl nositelem dvou čestných Oscarů. Spolupracoval se slavnými režiséry minulého století, a to například s Martinem Scorsesem, Johnem Hustonem, Robertem Altmanem nebo Alfredem Hitchcockem. 

Více než padesát let byl ženatý s držitelkou Oscara Joanne Woodwardovou. Známý byl však i svou vášní pro automobilové závody, a to nejen jako divák, ale především jako aktivní automobilový závodník. V roce 1979 skončil na druhém místě ve slavném závodu Le Mans. 

Newman byl ale také úspěšným podnikatelem, a to jako tvůrce řady potravinářských výrobků Newman's Own, které zdobí jeho jméno a tvář. Takto vydělané peníze věnoval na charitu. 

Paul Newman se narodil 26. ledna 1925 na předměstí Clevelandu. Během 2.světové války pracoval pro námořnictvo v Pacifiku. Poté studoval na Kenyonské Univerzitě v Ohiu, kam se dostal díky sportovnímu stipendiu. Po barové potyčce byl však z fotbalového týmu vyloučen a stal se hercem.

Newmanův herecký partner a další hollywoodská legenda, Robert Redford těžko hledal slova: "Existuje bod, kdy pocity nelze vyjádřit slovy. Ztratil jsem skutečného přítele. Můj život i tuto zemi zlepšilo, že se v nich objevil on," řekl v sobotu.

"Bude mi chybět, bude nám všem chybět, není druhý takový. Měl život na který mohl být pyšný - rodinu, charitativní činnost - a potom kariéru, která je nezapomenutelná," komentovala Newmanův skon Meryl Streepová. 

"Bůh někdy stvoří dokonalé lidi a Paul Newman byl jedním z nich," podotkla další hollywoodská herečka Sally Fieldová, s níž hrál ve snímku Bez zlého úmyslu. "Byl to můj hrdina," řekla magazínu People filmová hvězda Julia Robertsová, která s Newmanem spolupracovala na charitativních projektech. 

"Byla to skvělá osobnost a herec, seriózní, se vzorným způsobem života, který významně přispěl do světové kinematografie," řekla o Newmanovi jedenaosmdesátiletá italská herečka Gina Lollobrigida.

zdroj: ihned.cz

počet bodujících: 1

(Paul nás lehce převez, v novém ročníku by jistě patřil k lídrům krabice co do počtu nominací)

podnikatel Tomáš Baťa

17. 9. 1914 - 1. 9. 2008

Legendární podnikatelská postava naší i mezinárodní scény Tomáš J. Baťa zemřel dnes ve věku nedožitých 94 let. Stalo se to náhle a nečekaně v Torontu dne 1. září 2008 ve 13:40 SEČ. Odešel uprostřed práce a nových plánů v klidu a míru obklopen svými nejbližšími. 

Tomáš Baťa byl synem zakladatele rozsáhlého obuvnického impéria, které proslavilo náš obuvnický průmysl doma i v zahraničí již na začátku 30. let. minulého století. Druhá světová válka a na ni navazující nástup komunismu mu zabránily pokračovat v díle svého otce v rodném Československu a způsobily téměř zhroucení celé baťovské organizace. Za této situace založil v Torontu novou Bata Shoe Organization a díky mimořádnému úsilí a geniálním schopnostem obnovil a dále rozvíjel celosvětové obuvnické impérium. Sám stál v jeho čele až donedávna, kdy předal řízení svému synovi. 

Na své kořeny nikdy nezapomněl a podporoval zájmy České republiky v celém světě. Se svou manželkou Sonjou se po roce 1989 jako jeden z prvních vrátil do Česka pln nadějí a očekávání. Obnovil zde baťovské podnikání, ovšem ve zcela nových podmínkách. 

Třebaže mu nebylo ze znárodněného majetku vráceno nic, věnoval se v duchu idejí svého otce podpoře vzdělávání mladých lidí a dalším ušlechtilým cílům. Zasadil se o založení vzdělávací organizace mladých podnikatelů pod názvem Junior Achievement. Před deseti lety zřídil Nadaci Tomáše Bati ve Zlíně, jejíž činnost materiálně i duchovně podporoval. Vedením nadace pověřil svou dceru Moniku. Stál u zrodu zlínské univerzity Tomáše Bati a stal se předsedou její správní rady. 

Málo známý je jeho osobní přínos v oblasti výroby obuvi, kde se mimo jiné přímo podílel na rozvoji počítačové technologie navrhování obuvi. Byl předsedou obchodního a průmyslového poradního výboru OECD pro transformaci zemí Střední a Východní Evropy a v této funkci se zasloužil o přijetí Česka a Slovenska do této organizace. Ve své celoživotní práci prosazoval zásady etiky podnikání. Je držitelem řady vysokých ocenění, mimo jiné Řádu T.G. Masaryka a slovenského Bílého dvojkříže. Stal se čestným doktorem řady světových univerzit. 

Se svou manželkou Sonjou vychovali jednoho syna a tři dcery, které aktivně zapojili do řízení světové obuvnické organizace. Vytvořil tak záruku kontinuity baťovského díla ve světě i v České republice.  

Do poslední chvíle si zachoval výjimečnou vitalitu, pozitivní energii a entuziasmus, které promítal do svých plánů a dokázal přenášet na své okolí.

zdroj: bata.cz

počet bodujících: 15

herečka Vilma Jamnická

11.11. 1906 - 12. 8. 2008

"Príčinou smrti bolo zlyhanie srdca. Zaspala," potvrdil herečkinu pokojnú smrť jej synovec Miroslav Dudáš. 

Vilma Jamnická sa narodila 13. novembra 1906 v českom Barchove ako Vilma Beřezinová. Korene Vilmy Jamnickej však siahajú do Poľska. 

Časť života prežila v rakúskom Linzi, no neskôr sa s rodičmi presťahovala do Bratislavy. Ako 19-ročná začala študovať na Lekárskej fakulte Univerzity Komenského, kde sa zoznámila so svojím budúcim manželom. Na škole pobudla len rok, medicínu študovala od roku 1925 do roku 1926. Viac ako lekárstvo jej totiž učarovalo herectvo, ktorému ostala verná po celý zvyšok života. 

Štúdium herectva na Hudobnej a dramatickej akadémii v Bratislave ukončila v roku 1929. Ďalších štyridsať rokov, až do roku 1969, bola členkou Činohry Slovenského národného divadla. Po odchode do dôchodku však ostala stále aktívna. Verejnosť ju preto pozná aj ako spisovateľku a astrologičku. 

Svoju filmovú kariéru odštartovala ako 48-ročná v roku 1954 v snímke Drevená dedina režiséra Andreja Lettricha. Jamnická sa na filmovom plátne objavila po boku Jozefa Kronera, Karola Machatu, Zdeny Grúberovej, Jána Bzdúcha a iných hereckých osobností. 

O štyri roky ju Lettrich spolu s Jozefom Medveďom prizvali k spolupráci na filme V hodine dvanástej, kde sa zlietol celý kŕdeľ pánov hercov - Ladislav Chudík, Eduard Bindas, Viktor Blaho, Jozef Dóczy, Slavo Drozd, Emil Horváth st. a iní. V Jánošíkovi I-II z roku 1963 v réžii Paľa Bielika Jamnická stvárnila slepú babku. 

Do začiatku 70. rokov ju potom obdivovatelia mohli vidieť len v divadle, no už v roku 1971 sa československému publiku predstavila ako Marina z filmu Keby som mal pušku a tiež ako Deminová z komédie Páni sa zabávajú. Onedlho dostala ponuku účinkovať vo filme Kto odchádza v daždi... (1974) Martina Hollého. 

Vilma Jamnická nechýbala na pľaci ani pri natáčaní filmu Biela stužka v tvojich vlasoch z roku 1977, v ktorom stvárnila Kuckovú. So sedemdesiatymi rokmi sa rozlúčila snímkami Kamarátky a Postav dom, zasaď strom, oba z roku 1979. 

Ďalšiu etapu jej hereckej kariéry pred kamerou uviedla hudobná komédia Ďuro - Truľo z roku 1981. O dva roky zažiarila v televíznej inscenácii Františka Chmiela Cesta na krvavé pole. 

V rozprávke Osudná cesta z roku 1984 sa objavila so Zdenou Studenkovou, Františkom Dibarborom, Evou Krížikovou, Jozefom Vajdom, Vierou Strniskovou, Máriou Hájkovou a Marošom Kramárom. V tom istom roku ju opäť oslovil režisér Medveď s ponukou účinkovať v koprodukčnej dráme Na druhom brehu sloboda a zahrala si aj v rozprávke Loktibrada. 

V roku 1985 sa blysla vo filme Kára plná bolesti a o rok na to ju už diváci spoznali ako Cilku v muzikáli Dušana Rapoša Fontána pre Zuzanu. Po Lettrichovej dráme Hody (1987) so silným ženským obsadením v zostave Vilma Jamnická, Eva Večerová, Marta Sládečková, Eva Kristínová a Eva Jakoubková, hrala v Strašidlách z vikýře (1987). Neodmietla ani ponuku hrať vo filmoch Vlakári (1988) a Chlapská dovolenka (1988). V prelomovom roku 1989 mali premiéru Prstienky z kukučiny. 

Po zmene režimu jej dal ako prvý šancu Juraj Jakubisko vo filme Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý z roku 1992. Jamnická na tomto filme pracovala v hereckom kolektíve s Deanou Horváthovou, Dagmar Havlovou - Veškrnovou, Jurajom Kukurom, Ľubomírom Paulovičom, Stanom Dančiakom, Vladimírom Jedľovským, Oľgou Zöllnerovou a inými poprednými hercami. 

V roku 1994 hrala v snímke Díky za každé nové ráno. Zatiaľ posledná rozprávka, v ktorej účinkovala, bolo Tajomstvo šťastia Jozefa Holeca z roku 1995. O dva roky ju ako deväťdesiatničku "povolal do služby" Jakubisko vo filmovom podobenstve Nejasná zpráva o konci světa. Naposledy sa s novou nastupujúcou generáciou hercov zastúpenou Monikou Hilmerovou a Zuzanou Norisovou, stretla v televíznej inscenácii Kovladov dar v roku 1998. 

Šarmantná dáma bola manželkou avantgardného režiséra, pedagóga a divadelníka Jána Jamnického. Od rozvodu s ním žila viac ako 50 rokov sama. K ich spoločnému životu sa v spomienkach vracala v knihe Léta a zimy s Jánom Jamnickým z roku 1985. O ich vzťahu hovorila, že "bol trýznivý, až to hraničilo so šialenstvom". Na druhej strane ju podľa jej slov "fascinoval a magnetizoval". 

Ďalšie strany knihy hovoria o negatívnej Vilminej svokre, kvôli ktorej vraj Jamnická nikdy nenašla v rodine harmóniu. Téme svojho rozpadnutého manželstva dala spisovateľka a herečka dostatočný priestor aj v spoločnom knižnom projekte s Marikou Studeničovou Elixír môjho života. V zmysle príslovia "všetko zlé je na niečo dobré" zasvätil Jamnický svoju bývalú manželku do tajomstva dlhovekosti. Sám však tragicky zahynul v Tatrách. 

"Jamnický sa so mnou rozišiel a neostalo mi nič iné, len si povedať: A dosť, z lásky revať nebudem!," povedala v jednom z rozhovorov Vilma Jamnická. V minulom živote bol podľa nej predstavený dominikánskeho kláštora, ale v tomto živote sa k nej správal, akoby bol predstavený stále. 

Napriek tomu tvrdila, že Jamnický bol to božstvo, ktoré ju vždy postavilo na nohy. Počas ich spoločného života učil Vilmu správnej životospráve. Odvtedy sa táto dáma od problémov odpútavala každodenným cvičením jogy, bylinárstvom a stala sa aj vegetariánkou.

zdroj: dnes.atlas.sk

počet bodujících: 1

spisovatel Alexandr Isajevič Solženicyn

11.12.1918 – 3.8.2008

Ruský spisovatel Alexandr Isajevič Solženicyn se narodil v Rostově na Donu. Původně byl učitelem fyziky. Bojoval jako důstojník Rudé armády ve druhé světové válce. Protože kritizoval stalinistický režim, byl roku 1945 poslán na nucené práce, poznal prostředí koncentračních táborů, Gulagu. Následovaly tři roky ve vyhnanství v Kazachstáně (1953-56). V roce 1957, po odhalení kultu Stalina, byl rehabilitován, tzn. bylo prohlášeno, že na něm byla spáchána křivda, že byl vězněn neprávem. V Rusku, kde poté žil, se stal velmi úspěšným spisovatelem a roku 1970 dokonce obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Protože stále napadal ruský režim, byl roku 1974 vyhoštěn do Švýcarska a poté dobrovolně odešel do exilu do USA. Jeho díla však mohla být vydávána pouze jako samizdat, tzn. neoficiálně, knihy, které si autor vydal sám, spíše rukopisy, které si lidé mezi sebou půjčovali či přepisovali. Roku 1994 se vrátil do Ruska a psal zde různé eseje a přednášel.

DÍLO:

Jeden den Ivana Děnisoviče
Souostroví Gulag
Rakovina
V kruhu prvním
Rudé kolo
Matrjonina chalupa
Dvě stě let pospolu

zdroj: cesky-jazyk.cz

počet bodujících: 8